Počítače vždy byly mojí celoživotní vášní. Nicméně mě život a škola zavál jiným směrem a několik let jsem pracovala jako účetní. Ovšem na rodičovské “dovolené” jsem se odhodlala a rozhodla se, že je načase to zkusit a jít si za svým snem.
A začal dlouhý maraton… co jsem uměla na začátku? Snad jen pár tagů HTML, které jsem se naučila ještě na střední. Mými opěrnými body a průvodci v IT světě se staly úžasné brněnské organizace – Czechitas a Pyladies. Doslova mi změnily život.
Pamatuji si na první workshop – Úvod do programování. Byla jsem jak Alenka v říši divů a totálně nestíhala a nechápala. Pro totálního začátečníka, který v životě neviděl proměnné, cykly a podmínky to byl nářez. Ale po pár dnech, týdnech mi to začínalo být jasné.
Ale kdy nastal první impulz, že jsem si řekla, že to zkusím a naučím se programovat? Už si vzpomínám… chtěli jsme druhé mimčo, ale nedařilo se, tak jsem si řekla, kašlu na to, zůstaneme u jednoho, měl akorát dva roky, tak jsem si řekla, mám ještě rok času… V únoru 2017 jsem začla hledat a bohužel jsem promeškala registraci na jarní kurz Pyladies. A poté, když jsem se přihlásila na podzimní kurz a byla vybrána, sama jsem to zrušila, protože bych ho nestihla dochodit celý, v prosinci bylo na cestě druhé mimčo 🙂 Chtěla jsem se přihlásit za rok… No mýlila jsem se, hned na jaře když měl prcek 3 měsíce, já blázen začala chodit na začátečnický kurz, byl to mazec. Nakojit, odjet, kurz, rychle domů opět nakojit, přes týden vypracovávat úkoly, starat se o děti, nebyla to sranda.
Na první hodině jsem už nebyla úplná trubka, věděla jsem pár nejdůležitějších pojmů a hlavně ta komunita, atmosféra… Skvělý lektor Petr Viktorin, který trpělivě znovu a znovu vysvětloval nechápajícím začátečníkům. Když jsem ho poprvé uviděla, napadlo mě – tak takhle vypadá opravdový ajťák 🙂
Každou další lekci to bylo těžší a těžší, ale poctivě a svědomitě jsem plnila úkoly a snažila se to fakt pochopit. Někdy to bylo šílené, vztekala jsem se doma, když mi něco nešlo, zažila chvíle zoufalství, ale dokázala jsem to. Na konci kurzu jsem dostala certifikát o absolvování a byla na sebe pyšná. A nebyl to jediný úspěch. Během kurzu jsme programovali hru piškvorky, úkol zněl – naprogramujte strategii počítače, na konci kurzu uspořádáme turnaj, každý bude hrát proti všem. Vyhrála jsem 1. místo 😀
No jako matka dvou dětí jsem to zvládla myslím dobře, ale nebýt manžela, který trpělivě hlídal a staral se o děti, neměla bych šanci. Jak mě to programování začalo bavit! Konečně jsem cítila, že dělám a pracuji na něčem, co stojí za to. Mohla jsem u počítače sedět hodiny a stejně mi to nestačilo. Přišly velké prázdniny a s tím i “nuda”, žádný kurz. Těšila jsem se, že na podzim bude navazující kurz Python a knihovny, ale nebylo mi přáno.
V té době jsem ale získala stipendium od Czechitas a mohla jsem si tak zvolit nějaký kurz zdarma. Vybrala jsem si C#… Ooojjjj, kdybych věděla do čeho jdu 😀 Python, tak krásný a jednoduchý jazyk. A do toho tahle hatmatilka, která je – jak už nyní vím – podobná spoustu dalším a dalším jazykům, takže nutno znáti. Byl to velký boj, C# jsem si moc neoblíbila, ale šlo to. No a jak jsem řekla, Python a knihovny nebyly, ale událo se něco mnohem a mnohem důležitějšího.
Projekt, skvělý nápad, naprogramujeme hru … No paráda, kdo by to nechtěl, mělo to trvat jeden semestr… Takže jsem na podzim jela jak C#, tak tento Roboprojekt – inspirace deskovou hrou Roborally. Byl to naprosto šílený zážitek. Začínalo nás cca 9 holek, pod vedením Petra Viktorina, našeho mentora. Všechno hezky od píky. Připadala jsem si tam ze začátku jako naprostý exot, nejhloupější, nic jsem nechápala. Postupně jsem se ale orientovala a začala také pořádně přispívat. Měsíce ubíhaly, holky odpadávaly a já mohla pracovat jak na backendu, tak i frontendu, dávala dohromady průběh herního kola, měla dost na starosti komunikaci serveru a klientů (hráčů) a spoustu dalších věcí. Největším strašákem byl GIT. Ty moje věčné boje s větvemi, znovuklonování a mazání repozitáře a konflikty v pull requestech, to byl zážitek.
Celé to trvalo 14 měsíců!!! Bavilo mě to hrozně moc, kódila jsem do noci, makala a bylo to opravdu náročné. Posledního půl roku jsme na to zůstaly dvě, tři. Nebýt Petra, tak to nedáme. Chtěla jsem to dvakrát vzdát, ale vždy jsem se vzchopila a opravdu jsme to dotáhly do konce a vydaly hratelnou verzi. Jsem na sebe pyšná, první pořádná opravdová věc, s kterou se můžu pochlubit.
Během Roboprojektu jsem se ještě na jaře 2019 dočkala kurzu Python a knihovny, takže jsem se opravdu nenudila. No doma to bylo peklo, děti , domácnost, manžel šílel a jsem ráda, že to se mnou vydržel.
Baví mě se učit, mám moc ráda stránky itnetwork a jejich tutoriály. Začala jsem jsem se učit základy Javy, PHP, Javascriptu, prostě ať mám přehled. Chtěla bych umět všechno, ale opravdu na to nemám dostatečnou časovou kapacitu.
Nyní konec února 2020 a já si hledám práci. I mladší syn už naplno brzy nastoupí do školky. Jsem ráda, že s mými “nezkušenostmi” mě vůbec někam pozvou, byla jsem na pár pohovorech a zažila krušné chvilky. Jistě, kámen úrazu je, že nemám všeobecný IT přehled, ale věřím, že to ještě doženu a dostanu někde příležitost.